Jak jsem potkal Rusy - na svatbě

O tom, jak se chodí s Maďarkami a co s tím má společného ruská povaha. A o tom, že nic není černobílé.

Lidi! Když tu dnes všichni píšou o těch Rusech, místy až Rusácích! Dovolte, abych vám vyprávěl malý příběh z naší svatby, který se jich taky dotýká.

Někteří možná víte, že moje drahá choť, nechť slunce ozařuje každý její krok, je Maďarka z Rumunska. Ano, i v Rumunsku mají maďarskou menšinu stejně jako na Slovensku či třeba v Srbsku - oni Maďaři se mají moc rádi se sousedy a tenhle koncept pro velký úspěch všude opakují. Konkrétně je moje paní z města Satu Mare, které se nachází v rumunském trojmezí, cca 10 km od hranice s Maďarskem a 18 km od hranice s Ukrajinou.

Taky byste měli vědět, že svou ženu jsem poznal na univerzitě v Německu uprostřed 90. let. Byli jsme tam taková mezinárodní banda, Češi, Poláci, Belgičani, Italové, Ukrajinci, Rusové - něco jako dnes Erasmus. My s Beou jsme byli typická letní láska; nikdo nám nevěřil, že to vydrží. Brzy jsme se museli vrátit do svých rodných zemí, protože nám zbývaly ještě dva roky školy. Místo emailů jsme si psali 4-8stránkové ručně psané dopisy - každý týden jeden. Teda Bea psala ty čtyřstránkové, já ty osmičky, což vidíte i dnes na mých postech. Bea v té době ani nemohla pořádně jezdit do ČR, protože rumunští občané tehdy potřebovali víza a pozvánku. Takže jsem jezdil hlavně já - veškeré své studentské peníze jsem vydával za vlak do Rumunska, o víkendu 15 hodin tam, 4 hodiny s Beou, pak 15 hodin zpátky, abych byl v pondělí zase ve škole. Prostě láska jako trám. Všichni bývalí kámoši z Německa nám strašně drželi palce, ale stejně nikdo nevěřil, že to dáme.

Čas plynul, dodělali jsme školy, začali jsme pracovat, koupil jsem první holobyt v Benešově. Napsal jsem Bee, že konečně přišel čas, abychom se vzali a aby se přestěhovala do ČR. V té době dokonce i moje máma, extrémně rozumná ženská, poprvé projevila pochybnosti. "Hele, ta Bea je sympatická holka," řekla mi týden před svatbou. "Ale myslíš to vážně? Vy sice spolu jakoby chodíte 4 roky, ale v reále jste spolu strávili asi 168 hodin. Má to budoucnost?" Což byla velmi fér otázka. Ale já nikdy neuhýbám z cesty, a tak se jelo dál.

Konečně přišel červenec a svatba, která se konala právě v Satu Mare. Už dlouho předem jsme pozvali všechny bývalé spolužáky z Německa, kteří byli u našich romantických začátků. Všichni nejdřív nadšeně slíbili, že přijedou - ale jak se blížil termín svatby, tak začaly chodit omluvenky. Ono taky kdo by se trmácel do nějakého Rumunska, že jo, kvůli lidem, které jste viděli naposledy před čtyřmi lety. Byli jsme trošku smutní, ale chápali jsme to.

Pak už byla sobota, den obřadu. Za hodinu jsme měli jet do katedrály. Já jsem měl v ruce tři papíry A4 se staromaďarskou svatební přísahou a na poslední chvíli jsem se učil nazpaměť svoji roli - verše jako "holtomiglan, holtodiglan", což znamená "do mé smrti, do tvé smrti." Najednou někdo zvoní. Otevřu dveře a ona to Táňa, křehká bloňdatá dívka z Abakanu, jediná Ruska, se kterou jsme se přátelili před lety v Německu. "Přijela jsem na tu svatbu, Martine," říká Táňa. "Ještě je čas, ne?"

A teď abyste rozuměli. Táňa jela z nějaké díry u toho Abakanu. Najděte si to na mapě - je to tak daleko na východě, jako je Mongolsko. Nejdřív jela 4 dny vlakem do Moskvy. Tam přestoupila a jela další 2 dny přes Ukrajinu až na hraniční přechod Halmeu. V tu chvíli byla 18 kilometrů od nás, což my jsme ovšem nevěděli, protože mobil ještě neměla a naše číslo stejně neznala. V Halmeu ji ovšem rumunští policajti zastavili a nevpustili ji do země, protože se ukázalo, že tento přechod je jen pro občany Rumunska a Ukrajiny, což Táňa nebyla. Táňa proto sedla na vlak a jela dalších 400 km podél ukrajinsko-rumunské hranice na východ do Suceavy, kde vstoupila do Rumunska. Vlakem se dostala až do města Dej, kde konečně v časovém presu sedla na taxík a posledních 160 km jela taxíkem, aby dorazila hodinu před naším obřadem. Pobyla s námi, protancovala noc a druhý den ráno sedla zase na vlak a jela 7 dní zpátky, protože měla dovolenou jen 2 týdny a musela zase do práce.

A tohle, přátelé, je ruská povaha. Bohaté Belgičanky, které by mohly letět, za námi nepřijely. Maďaři z Pešti, kteří to měli blízko, za námi nepřijeli. Ale Táňa z Abakanu přijela, i když jí to trvalo celkem 14 dní. To by racionálně uvažující, studený Čech nikdy neudělal. A proto já dnes nemůžu napsat - jako někteří moji dobří přátelé - že nenávidím Rusáky. Protože individuálně některé z nich miluju. Ale zároveň z nich mám trošku hrůzu - stejně jako jsem ji měl z Táni, když jsem ji viděl ve dveřích. Protože tak strašně hluboké emoce a ta nelidská schopnost nikdy se nevzdat a překonávat překážky, to znamená, že jsou to absolutně pekelní nepřátelé. A že v tom svém velkém rozmachu vám můžou natropit i obrovské škody, aniž by si to vůbec uvědomili.

Takže tak. Je spousta skvělých Rusů, které mám rád. Respektuju obrovské nadání, které ten národ má. Ale s jejich politikou a systémem nechci mít nic společného. A tu okupaci z jejich strany nikdy nezapomenu a nikdy ji neodpustím, dokud se neomluvěj. Ale zároveň taky nezapomenu, že je tam spousta takový Táň.

PS Jo a ještě bych měl připsat, že svou ženu i po 20 letech miluju a že živí se nerozejdeme! Těch 168 hodin se vyplatilo! Holtomiglan, holtodiglan.